Jinak bych to snad ani nemohla nazvat. Zatímco žáci ze třetích ročníků pobývali u teplého moře, my, žáci druhých ročníků, jsme si sáhli skoro až na dno svých sil a někdy zažívali hotové peklo v podobě puchýřů, otlačenin, kousanců od nepříjemného hmyzu, nateklých končetin a samozřejmě také spálenin od slunce, hlad a žízeň. Ale abych nemluvila jen o té horší stránce, máme tady i tu dobrou, stejně jako měl již v názvu zmiňovaný film. Pojďme si to vše shrnout pěkně po pořádku.
 |
| www.google.cz |
Začátek našeho putování začal cestou do Tábora, Benešova, Čerčan (přestupové metropole, co má zvuk) a potom teprve do Chocerad, kde jsme měli zajištěné ubytování. Proč tolika zastávek? Protože jsme neměli vlastní autobus, a tak jsme museli vsadit na linkové spoje! Tím pádem byla naše pohyblivost hned o něco menší a náročnější. Když jsme dojeli do cíle, mysleli jsme si, že máme vyhráno, jenže... Po chvíli jsme na vlastní vyčerpání zjistili, že naše pokojíčky jsou vzdálené ještě
2 km, a tak naše plahočení s těžkou "bagáží" pokračovalo dál. Když jsme došli do Lávky (našeho ubytování) s hrůzou jsme zjistili, že luxusní pokoje z fotek zabrali jiní a na mě a mé věrné zbyl jen pokoj u kotlů. Byl sice velký jako byt i s dveřmi do Narnie, ale na lehce upraveném nemocničním lůžku a matracích na zemi se na "dovolené" nespí moc dobře. Chyběly tam jen obrázky rodné Sýrie, abychom se cítili jako uprchlíci v Evropě. My jsme ale byli velice přizpůsobivé, a tak se tam pomalu začala tvořit skupina lehce asociálních hroznýšků.
 |
www.google.cz |
Teď ale k tomu, co jsme tedy celý týden dělali. Kromě večerních táboráků a her, jsme měli možnost se také vykoupat v bazénu, který byl v areálu, zahrát si basketbal a jiné míčové hry, ale také poslouchat velkolepé umělecké výkony na kytaru a podrbat si volně se pohybující prasátka.
 |
Soukromý archiv K. Kysilové |
Během cesty jsme si v Benešově udělali menší zastávku na exkurzi do Experimenty - otevřeného podzemního prostoru. Mohli jsme tam na vlastní oči vidět a na vlastní nebezpečí vyzkoušet různé fyzikálně zaměřené objekty a vyřešit pár hlavolamů - většinu bezúspěšně.
 |
Soukromý archiv K. Kysilové |
Náš první velký výlet byl na horu Blaník. Někteří netrénovaní absolvovali výstup s jazykem na vestě, ale přesto do cíle došli. Nahoře na nás čekala rozhledna s menším obchůdkem a společné focení. Když už jsme na tom Blaníku byli, byl by hřích nenavštívit bájné blanické rytíře. Potom jsme už jenom šli, šli a šli a okolo nás jen pole, louky, lány, a to jsme měli dojít do Vlašimi. Po pár zkratkách s delší, zato horší cestou, jsme tam dorazili a pro změnu se prošli v krásném zámeckém parku, kde jsme objevili staré památky jako např. Čínský pavilon nebo Starý hrad.
 |
| Soukromý archiv K. Kysilové |
 |
| Soukromý archiv K. Kysilové |
 |
| www.google.cz |
Další den nebyl tak náročný na chůzi. Vlakem jsme dojeli do Českého Šternberka, kde jsme absolvovali prohlídku historického zámku. Na jeho nádvoří probíhaly i přednášky o dravcích a měli tam nejspíš velice dobré občerstvení, když někteří z nás dali přednost právě jemu. Zavítali jsme také do zdejší hladomorny. Já jsem umírala už při vstupu do ní, protože neforemné točité schody bez zábradlí není nic pro mě. Na její vyhlídce jsem umírala po druhé, jelikož výška a představa sejít schody zpět dolů mě hodně děsila. Naštěstí jsem nebyla sama. Nakonec jsme se ale úspěšně a bez úrazu přesunuli do Sázavy a po krátkém rozchodu navštívili klášter. Prošli jsme celý areál a asi trochu narušili klid pracujícího restaurátora. Během výkladu jsme se dozvěděli spousty pověstí. Největší úspěch ale měla ta o třech hvězdách na věži. Jakou dobu jsme kolem ní běhali, než jsme je všechny našli. Takže ano, opravdu tam jsou!
 |
| www.google.cz |
 |
| www.google.cz |
V oblasti Posázaví nám neunikla ani hvězdárna v Ondřejově. Ten den snad bylo nejvíc horko, a proto jsme vyrazili po svých. V lese jsme se vyhýbali loužím, blátu a klackům, takže lehké zdržení se dostavilo. Museli jsme proto mastit o něco rychleji, abychom stihli objednanou prohlídku. Bylo tam vystaveno hodně starých technických vymožeností, a tak trochu mi zůstával rozum stát nad tím, jak
s tím lidé dokázali pracovat. Hvězdárna je na kopci, a tak měla úžasný výhled i na dálnici D1. Objevili jsme tam mocnou sílu Slunce, když jediným paprskem, který procházel přes dalekohled, roztavilo plastový kelímek a na jednom pokusu jsme si demonstrovali, jak rychle se otáčí naše země. Viděli jsme i jeden dvoumetrový dalekohled. Nenechte se zmást. Dvoumetrové je jen sklo uvnitř, takže celá věc je ohromě velká a těžká a uchovává se za sklem. Je to totiž velké zvíře!
 |
| www.google.cz |
Z Ondřejova jsme se opět jako pěší přemístili do Hrusic. Určitě si hned vzpomenete na Josefa Ladu a jeho Mikeše nebo Pašíka. Je jim tam věnována krásná expozice s originálními kusy tvorby i všemi možnými překlady jeho knih. V muzeu má svůj pokojíček i Ladova dcera Alena, která byla stejně talentovaná jako on. Ve vesnici je označen i dům pana Lady. Chudák, měl to do hospody do kopce.
 |
| Soukromý archiv K. Kysilové |
Poslední den jsme zase jednou použili vlak a se zavazadly, které jsme pak nechali v úschovně, jsme se přesunuli do Benešova. Tam jsme měli prostor na občerstvení. Jenže po týdnu už pár z nás bylo víceméně švorc, a tak jsme zůstali na vlakovém nádraží. Ničeho jsme však nelitovali. Člověk se mohl v poklidu učesat a také být svědkem menšího zásahu místní policie, když se pokoušeli vzbudit divného muže na lavičce, který měl během spánku menší nehodu. Naše poslední vzdělávací akce proběhla na Konopišti. Šli jsme k němu parkem a cestou potkali pár pávů a běžců. Medvědi se nás asi zalekli a nevystrčili ze svých skrýší ani nos. Trochu smůla no. Zato zámek to napravil. Hned při prohlídce první místnosti jsme zůstali stát s otevřenou pusou. Vešli jsme do chodby, kde bylo přes několik set tisíc úlovků Františka Ferdinanda d´Este. Jít tudy v noci jen za měsíčního svitu, garantuji vám, že se raději obrátíte na podpatku a pelášíte zpět do postele.
 |
| www.google.cz |
 |
| www.google.cz |
Při tomto výletu jsem si také naplno uvědomila, proč necestuji vlakem. Zážitek s nezdvořilou partou trampů, hladovými vodáky, kteří nás dráždili svou svačinou a průvodčím, co neví, co chce, mi stačil a byla jsem ráda, když jsem vystoupila ve Vimperku na nádraží a soukromým taxi se nechala dovézt až domů.
Bylo by na dlouho vyprávět tady všechny zážitky, a tak doufám, že jsem vám alespoň trochu nastínila jak úžasné a náročné naše EVT bylo a těším se, až bude příští rok vyprávět někdo jiný, jak si užil týden plný exkurzí.
Komentáře
Okomentovat