 |
| www.google.cz |
Michaela Štouralová – 1. místo (II. kat.) v celostátním kole soutěže Evropa ve škole 2016
V květnu 1323 na francouzském
královském dvoře …
„Už
jsem ti řekl, že se ženit nebudu! Je mi teprve sedm a už tak se musím pořád
jenom učit. Nestačí jen číst, psát a počítat, musím umět taky latinsky,
německy, francouzsky a italsky. A teď ještě svatba! Blanka je protivná,
rozmazlená a je o půl hlavy větší než já. Pořád jenom fňuká! Pro každou
maličkost se urazí. Jako když jsem jí dal do vlasů pavouka a ona se mnou potom
týden nepromluvila. Tati, nešlo by to tak o deset, patnáct nebo radši padesát
let odložit?“
„Ale
Václave, vždyť Blanka je milá, hodná a velmi chytrá princezna. Navíc je
sestřenicí francouzského krále Karla. Dostane velké věno. Pro tebe, budoucího
českého krále, je to velmi vhodná partie. Zítra se oženíš a už o tom nebudeme
diskutovat.“
V tu samou chvíli o pár
místností jinde …
„Nešij
sebou, Blanko, a stůj chvilku rovně! Jinak ti švadlena ten rukáv nikdy
nedokončí. Svatba je už zítra a tyhle šaty musí být hotové.“
„Ale
teto Marie, jak mám stát rovně, když mi něco pořád vrtá hlavou. Myslela jsem,
že si mám brát tvého synovce Václava, který nedávno přijel z Čech. Ale
když jsem se dívala našemu písaři přes rameno, jak píše svatební smlouvu,
napsal do ní, že si mám vzít za manžela nějakého Karla. Bude mým ženichem teda
Václav nebo Karel? Anebo si snad mám vzít oba dva?“
„Vlastně
si budeš brát oba.“
„Cože?“
„Vždyť
víš, že byl Václav před pár dny biřmován a kmotrem mu byl můj manžel,
francouzský král. A po něm přijal nové jméno Karel.“
„Rukáv
je hotový, paní.“
„Tak
si svlékni ty šaty, Blanko, a hezky se na ten zítřek vyspi. Dobrou noc.“
„Dobrou
noc, teto Marie.“
O dvě hodiny později někdo ťuká na
Blančino okno …
„Václave,
co tu takhle pozdě v noci strašíš? Jestli jsi mě chtěl vylekat, tak se ti
to moc nepovedlo. Pojď dovnitř, nebo spadneš a přinejmenším si zlámeš vaz. Jak
ses sem dostal? Pomáhal ti ďábel anebo ti narostla křídla?“
„Žádný
ďábel, žádná křídla, nýbrž břečťan. Po něm jsem k tobě vylezl. Musel jsem.
Nevím jak ty, ale já se ženit nechci. Otec mi sice říkal, že jsi výhodná
partie, ale já nevím, co to znamená, tak proč bych si tě měl brát?“
„No,
já se docela těším, vidíš támhle ty krásné šaty, které si zítra obleču? A co
teprve ta slavnost, ta bude úžasná. Jediné, co mi kazí dojem je, že si mám vzít
zrovna tebe.“
„Přišel
jsem za tebou kvůli tomu, abychom tu svatbu překazili, ale když jsi na mě
taková, tak si tě naschvál vezmu.“
„To
teda bude život! To ti snad radši pomůžu té svatbě zabránit. A co takhle
pokazit hostinu? Osladíme polévku a osolíme svatební koláčky.“
„To
je dobrý nápad, ale za prvé: jak se chceš dostat přes stráže do kuchyně? A za
druhé: hostina bude až po svatbě, to by nám moc nepomohlo. Nebylo by lepší
někam zamknout kardinála?“
„Nezapomínej,
že má být zítra také korunována teta Marie francouzskou královnou a to bez
kardinála jaksi nejde. To jí opravdu nemůžeme udělat. Dala si s přípravou
korunovace, svatby i slavnosti takovou práci. Osobně dohlížela i na šití těchto
mých nádherných šatů.“
„Šaty,
šaty, pořád jenom šaty!“
„No
jo! Šaty!“
„Vždyť
to říkám. A co s nimi?“
„Bez
těch šatů se nemůžu vdávat, takže když je někam schováme, svatba nebude.“
„Tak
já je dám do krbu.“
„Ty
truhlíku, tam by se umazaly. Odnes je do svého pokoje a někam je ukryj, třeba
pod postel, tam je nikdo hledat nebude. Ale opatrně, ne abys je poničil, chtěla
bych si je vzít na svou další svatbu.“
„Tak
já už radši půjdu, za chvíli bude půlnoc. Ať se na tu zítřejší melu stihneme
vyspat.“
„Prosím
tě, jdi tentokrát radši dveřmi, nechci, aby ze mě byla vdova ještě před
svatbou. Strážný, jak ho znám, už touhle dobou dávno spí.“
Druhý den ráno …
„Blanko,
jsi už nasnídaná, učesaná, tak honem oblékat, ať tu svatbu stihneš. Celá
Francie se těší, až tě, jako tvůj starší bratr, doprovodím k oltáři.“
„Filipe,
já se nemůžu vdávat, moje šaty v noci záhadně zmizely a v noční
košili bych se styděla.“
„Tohle
si někdo ještě odskáče, ale teď není čas to řešit, obřad začíná za chvíli.“
„A
nezrušíme to tedy?“
„No
tak to v žádném případě! Ale měl bych nápad. V truhlici mám uloženy
svatební šaty naší maminky. Vdávala se, když byla jen o málo starší než ty,
určitě ti budou akorát. Hned je nechám přinést.“
A tak se 15.
května 1323 svatba budoucího římského císaře Karla IV. a Blanky z Valois
přece jen konala, ale o tom, co se událo v noci před obřadem, kronikáři
mlčí.
Komentáře
Okomentovat