Na chvíli opět mezi živými

www.google.cz

Veronika Majerová – 3. místo (IV. kat.) v KK soutěže Evropa ve škole 2017           

Ani nevím, jak se to všechno stalo, ale někdo mi znovu vdechl život. Jako mávnutím kouzelného proudu jsem najednou stál nad svým hrobem na vojenském hřbitově v lucemburském Hamme. Podíval jsem se na své hodinky, které stále fungovaly. Osm hodin ráno. Okamžitě se mi před očima začaly míhat útržky z mé osudové autonehody. Byla vůbec skutečná? Udělal jsem jeden nejistý krok dopředu, ale okamžitě jsem se zarazil. Au! Cítil jsem bolest mezi krčními obratli! Ta mě přesvědčila, že střet s nákladním autem se skutečně udál. Ale na nic jiného jsem si nevzpomínal. Potřeboval jsem se vrátit domů.            Do Ameriky.

Čekala mě dlouhá cesta. Očekával jsem, že se budu muset probojovat přes nepřátelské jednotky. Nedokázal jsem zapřít americkou příslušnost kvůli své uniformě se všemi vojenskými hodnostmi, která na mě již visela jako na šatním ramínku. Nutno poznamenat, že za tu dobu pod hlínou jsem dost zhubl. Mé tělo bylo snadným terčem. Jakmile jsem se ale dostal do lidské civilizace, zůstal jsem stát údivem. Bylo tu tolik automobilů! Pamatoval jsem si, že ještě včera jich jezdilo jen pár, a to většinou pro vojenské účely. A teď? Tolik barev, tvarů, značek. Schválně jsem stál na krajnici a počítal.        
Za minutu bezmála padesát plechových krabic! Najednou u mě jedno z nich zastavilo. Takové černé  a na přední straně se blýskaly čtyři stříbrné kruhy německé kvality. Ani jsem neviděl dovnitř, dokud řidič nestáhl boční okénko.

„Co tu tak postáváte?“ houkl na mě přes hlasitou muziku. Dala se však hromada naprosto nepodobných a falešných tónů považovat za hudbu? Zaslechl jsem, že do toho všeho někdo mluvil, ale úplně mimo rytmus. Že by nějaký politický projev?

„Jak se dostanu do Ameriky?“ konečně jsem se probudil a odpověděl, protože mladík s cigaretou mezi rty si mě nepříjemně měřil. Jako bych byl nějaká havěť, která je hodna zavržení. Zpod brýlí     na mě vykoukly světle modré oči a začal se ozývat posměšný smích.

„Z letiště, ty páprdo. Tady jsi v Lucembursku,“ uchechtl se tentokrát naposledy a šlápl na plyn, až pneumatiky zapískaly. Zůstal jsem stát u krajnice a nechal jsem dalších tucet aut projet kolem svého těla. Až asi po minutě mi došlo, jak drzý ke mně byl. Nevychovanec jeden! Jak si to může dovolit k někomu, jako jsem já, pomyslel jsem si a s nechápavým výrazem se dal tím směrem, kterým jezdilo čím dál tím více aut.

Dokráčel jsem až do centra nějakého lucemburského města. Potkával jsem lidi, kteří spěchali do práce. V ruce měli nějaký kalíšek z odolného papíru. Nejprve jsem se domníval, že uvnitř mají vydatnou polévku. Ale jedna žena na podivně tvarovaných botách s jehlou pod patou svou snídani rozlila přímo přede mě. Ach, tak ne polévka, ale káva! Ta vůně se nedala zapomenout. Dáma se sotva postavila znovu na nohy a začala na mě křičet, jak si dovoluji jí bránit v cestě. Nestačil jsem ani zareagovat, hodila po mně prázdný kelímek a s třepotajícíma se nožkama utíkala zase dál. Oni opravdu netuší, kdo já jsem, ujistil jsem se znovu a zakroutil hlavou. Vztek ale již ve mně vzrůstal. Na takové chování jsem nebyl zvyklý. Kam se poděli slušní lidé, kteří nikam nespěchají a užívají si života? Na celém náměstí jsem byl jediný, kdo se rozhlížel, kochal se architekturou a nikam nespěchal. Zbytek lidí poklusával, nadával do přístrojů tenkých jako cár papíru. Cítil jsem tu pesimistickou náladu města. Na křižovatce jsem konečně narazil na cedulku s nápisem „Airport“. Tam směřovaly mé kroky.

Kolem poledne jsem skutečně dorazil na letiště. Byl jsem ale velmi překvapený tím, kolik letadel vzlétalo a zároveň dosedalo na přistávací dráhu. Znovu jsem zůstal stát s výhledem na ranvej a počítal. Ovšem nedopočítal jsem se. Byl jsem těmi velkými stroji tak zaujat, že jsem se v číslech ztratil. Je čas vrátit se domů, řekl jsem si odhodlaně a vydal se směrem k hlavnímu vchodu. Na takové davy lidí jsem si ještě nestačil zvyknout. Tady jich však bylo nepřiměřeně moc. Tolik různorodých národností. A hlavně, opět tolik zmatku! Jeden Angličan tu svým neposlouchatelným akcentem křičel, že mu někdo rozbil narůžovělé zavazadlo. Procházel jsem davem jako nějaký přízrak a všechny si prohlížel. Oni se na mě podívali jen na setinu sekundy a obraceli oči v sloup. Určitě si o mně mysleli příšerné věci, ale mě to nezajímalo.

„Do Kalifornie,“ prohlásil jsem před pultem, za kterým stála mladá žena. Přikývla. Řekla mi částku, kterou jsem měl zaplatit. Vytáhl jsem z kapsy od kalhot několik pomačkaných dolarů a podal jí je. Ani jsem nepřepočítával jejich hodnotu. Žena si je ode mě vzala, ale okamžitě znejistěla a zamračila se.

„Je mi líto, pane, ale vždyť už dávno neplatí,“ řekla a vložila mi je zpátky do dlaně.

„To není možné!“ vydechl jsem nevěřícně a začal jí vysvětlovat, že jsem válečný veterán, který se jen chce vrátit domů, aby konečně zase viděl svou rodinu. Poslouchala mě. Ta žena byla jistě nějakým poslem Božím, protože si peníze ode mě vzala     a dala mi letenku. Prý už to nějak zařídí. Snad se na mě za celý den usmálo štěstí! Poslala mě k odbavování, a tak jsem šel. Blížil jsem se k jakési bráně, před kterou stály dvě mohutné postavy. Postavily mě mezi desky a najednou se rozblikalo červené světlo a rozhoukal nějaký poplašený alarm.

„Ten chlap má zbraň!“ vykřikl jeden z mužů a velmi rychle mě zpacifikoval, jak poznamenal trefně nějaký americký důchodce. I když já byl úplně klidný a nebránil jsem se. Okamžitě mě začali ohledávat, až narazili na pistoli. Ani jsem nevěděl, že ji u sebe mám. Byla však bez nábojů a zcela zrezivělá. Ano, už tak dlouho jsem ležel pod hlínou, že i na ní to bylo vidět. Muž, který mě držel, poznamenal, ať si příště nedělám legraci, a odhodil mě za bránu. Doslova. Ale bylo přede mnou ještě něco dalšího – odbavování.

„Vy nemáte ani zavazadla? A jste zdravej, člověče? Lidi zlatí, slyšíte to?! On ani nemá kufry! Nemá nic, jak chce asi cestovat?! Akorát nám tu přiděláváte práci!“ křičela jedna blonďatá dáma u druhé brány. Až příliš se divila, že cestuji bez ničeho. Jak správně řekla, neměl jsem nic. Jen svou uniformu. A chtěla po mně jméno.

„George Smith Patton,“ odpověděl jsem a hrdě přitom ukázal na výšivku na své hrudi. Blondýna se na mě nechápavě dívala    a značně začala rudnout. Ten kontrast mezi červenou tváří a téměř bílými vlasy byl velmi výrazný. Vypadala roztomile.

„Vezměte si to a jděte…  Ke správnému terminálu!“ vykřikla na mě nakonec. Pauza v polovině věty byla velmi výrazná. Ani jsem raději nechtěl vědět, co by jí přešlo přes jazyk, kdyby se včas nezkrotila. Vzal jsem si tedy letenku a šel. Terminál jedna. Snad všechno proběhne správně. Byly dvě hodiny odpoledne, když mé letadlo vzlétalo.

Let trval přibližně devět hodin. Mezitím jsem poznával novou mentalitu lidí, kteří vůbec  neberou ohledy na nikoho. Seděl jsem v naprosto přeplněném prostoru, kde byl suchý vzduch. Několik jedinců křičelo strachy, že určitě spadneme a zabijeme se. Další část bych pojmenoval jako spáče.    A vůbec ten nejhorší typ lidí musel sedět zrovna po každém mém boku. Jeden z nich se řadil              k předchozí skupince – hned po vzletu usnul, opřel si hlavu o mé rameno a celý let mi poslintával uniformu. A ten druhý podivín měl v uších nějaké příliš velké špunty a hlavou neustále pokyvoval. Občas pohodil dlouhými vlasy, kterými se mohl pyšnit, přičemž se jistá část zachytila v mých vousech. To mu ale nevadilo. Mně však ano. Stále jsem v sobě dusil tu svou vznětlivou stránku. Georgi, musíš se umět ovládat, opakoval jsem si. Jenže to jsem se za celý svůj život nenaučil.

V jedenáct hodin v noci se mé polorozpadlé boty dotkly pevné země Kalifornie. A přímo u mě doma – v Los Angeles! Automobilů tu bylo snad ještě více než v Lucembursku. Procházel jsem se ne příliš tmavými nočními ulicemi a opět se kochal. Rozhlížel jsem se a hodnotil, co všechno se tu změnilo. Byl jsem překvapený, kolik toho bylo. Téměř z každého domu na mě svítila barevná světla, která mi vypalovala oči. A tak jsem se dostal o pár hodin později, protože mé tempo chůze byla opravdu pomalé a zastavoval jsem se u každého krámku, až k našemu rodinnému domu. Srdce jsem cítil snad až v krku, když jsem zlehka zazvonil na zvonek. Už jsem cítil vůni domova. Otevřela však žena, kterou jsem neznal.

„Co tu chcete? Zbláznil jste se?! Takhle v noci otravovat spící lidi!“ vyštěkla na mě. Nezmohl jsem se na nic. Pouze na myšlenku – proč jsou všichni najednou tak nepříjemní? Sklonil jsem hlavu k zemi     a pozvedl přilbu na své hlavě v omluvném gestu.

„Omluvte pomateného starce, dámo,“ pronesl jsem a na patě se otočil, abych se vydal dál. Zvláštní bylo, že jsem se najednou nazval tak, jak mě viděli všichni v okolí. Začínal jsem na sobě pociťovat, jak se mi smutkem stahují žaludek, plíce a duše. Šel jsem dál. Míjel jsem skupinky opilých mladých lidí, kteří na mě pokřikovali sprostá slova. Už vůbec neměli úctu ke starším lidem, útočili na nevinné kolemjdoucí. Měl jsem plnou hlavu myšlenek, vzpomínek, představ. Všechno to se míchalo dohromady.

O dalších několik hodin jsem se dostal až na pláž. Posadil jsem se na studený písek a díval se směrem na východ. Odtamtud bude za několik hodin vycházet slunce. Zahleděl jsem se na šumící moře. Ten zvuk mě uklidňoval. Neměl jsem ponětí o čase, ale slunce se již pomalu dralo o slovo. Na obzoru se objevil nejprve úzký naoranžovělý proužek, který postupně rostl              a kulatěl, až z něj byl kotouč pálící  do chladné pokožky.

Lehl jsem si do písku a stále poslouchal zvuk moře. Ten však pomalu ale jistě začal rušit hluk ulic obrovské metropole. Lidé vstávali, dopravovali se do práce a ti, kteří měli volno, posedávali na písku podobně jako já. Sdíleli se mnou jednu a tu samou pláž a mlčeli. A přesně tak jsem měl svůj druh nejraději. Když mlčel jako hrob, neschopen vyslovit žádné slovo, které by někoho zabolelo více než vražená kudla do zad.

„Bojovat za něco je lepší než žít pro nic,“ zasnil jsem se a zavřel oči. Během chvíle jsem usnul. O další minutu později odbila osmá hodina ranní.

Lidé na pláži se začali překvapeně rozhlížet. Kam zmizel ten podivín v uniformě, co tu ležel? Inu, odpočívá pod náhrobním kamenem na vojenském hřbitově v lucemburském Hamme. Byla mu nabídnuta příležitost znovu se podívat mezi živé. Tentokrát do 21. století. A věřte, že raději zůstane navěky pod hlínou, než aby sledoval lidskou rasu, jak pomalu ale jistě jde… ke správnému terminálu.